Kouzelný pán Elfin Část 1: Dopis

Žil byl zámek, narodil se v 17. století, postaven byl ve vsi na kopci, téměř dvě hodiny jízdy autem od Prahy, kde je již často slyšet němčinu, ale duše je stále česká (anebo spíše slovanská, jak se mi zdá). Zámek byl malý, což se promítlo v dokumentu z 80. let minulého století, kdy při sčítání lidu, domů a bytů byl zařazen do kategorie „rodinný dům“. Toho dne zámek kvůli chybě v rejstříku, do něhož byly zapsány všechny budovy v zemi, opravdu zuřil. „Poslouchejte, co znamená ,důmʻ? Kdyby to bylo alespoň ,panstvíʻ! A v češtině je to naprosto jisté – měl bych být přece zámkem,“ rozčiloval se. Musím říci, že dnes název „rodinný dům“ jeho zámeckou duši hřeje, i když si to sám nepřipouští.
Zámek byl osamělý. Nedá se říci, že by byl dlouho prázdný, ale dávno už se cítil osaměle. Jeho fasáda byla křivá, štuky měly málo rozeznatelné tvary, okapy byly zarostlé trávou a ucpané hlínou, dešťová voda tekla po empírové fasádě. Zámek a jeho velká zahrada byly oddělené vysokou zdí od ostatních vesnických domů, v severní části stála další stavba – velký zahradní gloriet. Kdysi tyto zdi chránily zámek a jeho obyvatele, nyní jen před očima sousedů skrývaly jeho unavený vzhled. V jeho halách byly zapomenuté věci po bývalých majitelích a haraburdí po dočasných obyvatelích, rozbité lustry, polámané dveře a haraburdí, jehož výčet by na papíře zabral sto stránek a jehož odvoz na skládku – deset kontejnerů. Ale po odchodu jeho posledních obyvatel z romské komunity, která tam žila minulý rok, se mu ulevilo. „Domy nesmí být prázdné,“ říkal jeho děda. Samozřejmě zámek trpěl, jako každý z nás v době nejistoty a velkých změn, ale něco hluboko v hlavní hale, u krbu, kde kdysi stál velký psací stůl a na zdi visely anglické hodiny, něco tam ho přesvědčilo, že se stane něco nadějného. Přesto se neodvažoval na to myslet.

Zámek už ve svých útrobách několikrát přivítal svoji novou majitelku, pokaždé přiběhla jen na chvilku, působila velmi rozrušeně a vždy ji obklopovali jiní lidé, takže se jim dvěma nikdy nepodařilo si v klidu promluvit. Líbilo se mu ale, že ho vždy uctivě pozdravila a s dojetím si ho prohlížela. Elfin měl za sebou jak dlouhé vztahy, tak i desetiletí samoty, znal hodnotu hlubokých myšlenek, ale i jejich nebezpečí, nacházel odpovědi daleko na území cizích citů, věděl, jak proniknout do podstaty věcí, ale i to, jak jim nechat volný průběh. Podstata vztahu je taková, že je lepší s ním začít, jinak projde kolem vás jako život samotný – v této věci stále věřil, že stojí za to, si pospíšit.

Toho večera se Věra vrátila do svého pražského bytu a myslela na to, že zítra proběhne likvidace věcí po starých majitelích – přijedou stěhováci, auta a všechno pravděpodobně během jednoho nebo dvou dnů odvezou. Ačkoliv jí žádná z těchto věcí nepatřila, chtěla tam jet a dohlédnout, aby stěhování proběhlo hladce. Z mnoha dobrých důvodů však nemohla. Automaticky otevřela laptop, aby dala vědět, že nedorazí. Ale najednou si uvědomila, jak směšné to je. Komu chce psát? Budově? Na jejím místě bych usoudila, že jsem přepracovaná a šla spát, ale Věra se rozhodla jinak:

Dobrý den, můj Překrásný!

Pravděpodobně si stále vykáme. Chtěla jsem jen říci, že ačkoli vás neznám, snažím se představit si, jak se v takových okamžicích může cítit dům. Já bych na jeho místě ráda slyšela něco pozitivního, byla bych ráda, kdyby mě někdo ujistil, že se o mne postará. Je mi líto, že zítra nebudu moci přijet. Ráno promluvím se stěhováky a požádám je, aby byli opatrní. Na druhou stranu – možná je správné, že finále starého příběhu prožijete sám.

Ať Vám zítřek rychle uteče a my dva se brzy uvidíme! Přijedu někdy mezi nedělí a úterkem.
Věra.

P. S. Jednou se mi o Vás zdálo, ještě před naším prvním setkáním, takže mám pocit, že jsme si o něco blíž, než předpokládají okolnosti.

Starodávný hrad dostal dopis a byl v rozpacích. Zaprvé musíte pochopit, že už dlouho žádný dopis neobdržel. Ne proto, že mu nepsali, stále měl pár starých přátel, s nimiž zůstal v kontaktu, nicméně dopisy od osoby jsou ve světě budov raritou, zpravidla se jedná o psaní oficiální. „At’ to není o demolici,“ zadoufal. Domy mezi sebou neustále korespondují. Ve skutečnosti je pošta jediný způsob, jak zůstat ve vzájemném kontaktu a pan Elfin byl v této věci virtuózní. Psal si nejen s hrady a paláci, korespondoval s katedrálami a kostely, posílal dopisy i na samotný Pražský hrad. Vždy přesně a jednoduše popisoval události a byl členem sdružení historiků a chronografů. Dokonce přemýšlel, jestli jeho srdce nebylo uzavřeno ve velkých nástěnných hodinách v reprezentačním sále. Budovy to na rozdíl od nás lidí nemají jednoduché. Všichni lidé mají víceméně podobnou anatomii. Alespoň na fyzické úrovni můžeme přesně říci, kde máme například srdce. U budov je to mnohem komplikovanější, jejich „anatomie“ je výsledkem naší představivosti. Ale nehledě na to je pro nás důležité, abychom srdce slyšeli a věděli, že stále bije.
Ve světě budov panuje legenda o tom, jak jeden kouzelný zámek našel své srdce ve zdi za krbem. Od té doby mnohé budovy předpokládají, že mají srdce na stejném místě. Kdo ví…
Myslím si, že když jednou získají srdce, začnou milovat. Jsme to my, lidé, kdo jsme obdařeni schopností milovat věci kolem nás a oživit je, jen my ve svých domovech můžeme najít nitro a naučit je, aby nás milovaly. Jinak by totiž zůstali jen budovami.

Zpět k dopisu. Dlouho se na něj díval a nemohl uvěřit, že jej dostal. Lidé mu nepsali už od konce 18. století, což je dlouho. Dopis byl v ruštině. Zámek byl potěšen, že může odpovědět v cizím jazyce, vždycky to míval rád. Znal jich víc než deset, jednu dobu se hodně věnoval francouzštině a stále si schovával balíček korespondence z roku 1878 a vánoční přání s dívkou v zeleném klobouku na bruslích od Monsieur Louvre.
„Zajímavé,“ řekl si, „sebevědomá (píše neznámému „Překrásný!“… jiný kraj, jiný mrav), ale milá. Ano, vykání mi zajisté nadmíru vyhovuje.“ Pak se začal těšit na zítřek. Z ničeho nic se těšil opravdu velmi intenzivně.

Dobrý den Věro,

děkuji Vám za dopis.
Můžete mě oslovovat „pane Elfine“. Přeji vám také příjemný den a těším se na shledání v pondělí. Doufám, že jsem správně dešifroval vaše kódování dne v týdnu?
S pozdravem, pan Elfin

Mimochodem, chtěla jsem ještě poznamenat, že jeho jméno nemá nic společného s elfy, ale pouze s barvou. Pokud otevřete vzorník pantone a najdete číslo 11-0620 TCX, spatříte jemnou a hlubokou žlutou barvu – v ruštině se nazývá „magická žlutá barva“ a v angličtině „elfin yellow“, zde jsou možná, kromě vizuální definice, implikované také magické vlastnosti jejích nositelů. Navíc slovo „elfin“ lze přeložit jako „malá velikost“. Jinak řečeno, náš hlavní hrdina měl všechny vlastnosti, které se hodily na popis barvu jeho fasády – byl kouzelný, elegantní, malé velikosti, byly mu vlastní vnímavost, představivost, ohleduplnost, a co je nejdůležitější a u prázdných budov vzácnou kvalitou, duševní vřelost.

Těším se, že Vám povím o panu Elfinovi, o významných rozdílech a podobnostech mezi námi a našimi domy, jak naznačil Překrásný pán Elfin, „všechno má svůj čas“.