Kouzelný pán ElfinČást 2: Setkání

Následující ráno pán Elfin napsal další tři dopisy. První – anglickému sdružení chráněných budov, druhý – na adresu Alej Svobody 60, Plzeň, třetí – svému starému příteli, panu Lehovcovi. Všechny dopisy zde citujeme.

„Vážení,
rád bych se informoval, kdy se koná výstava vašeho sdružení, kdo bude letos představen a kde si mohu prohlédnout seznam přednášejících o rekonstrukcích architektonických památek. Kromě toho žádám, abyste mi zaslali oficiální pozvánku na vaši každoroční výstavu v Olympii v Londýně jedné mé známé, která nedávno získala starý zámek; pro ni, jak si dovoluji odhadnout, se otevírá nový svět, takže se mi zdá, že trocha podpory a nových znalostí by jí mohly být jen ku prospěchu. Posílám její adresu a předem děkuji za odpověď.
S pozdravem, pán Elfin“

«Vážený odbor památkové péče, tímto dopisem se vyjadřují k věci: získání dotací na havarijní rekonstrukci kulturní památky zámek Otín nedaleko Klatov. Vím, že názor samotného objektu rekonstrukce je zohledněn ve větší míře než jakékoli jiné faktory. Proto vás informuju, že plně souhlasím s rekonstrukcí a budu vděčný za vaši pomoc. S úctou, pán Elfin, Otín u Klatov»

 

« Milý Jiří, poslal jsem Ti dopis naší poštou. Informuju tě takto jen pro jistotu… Hlavní dopis přijde, jako obvykle, za pár týdnů. Kontroluj schránku.
Tvůj starý přítel Elfin.»

Mister Elfin, nebo chcete-li, pán Elfin, dostal dávno zapomenutý pocit – nebyl ani nadšený, ani zaujatý, pokusil se ten pocit pojmenovat, ale správné slovo mu na mysl nepřišlo. Najednou se chtěl na sebe podívat, zvedl se od stolu, rychle vyrazil ke dveřím své kanceláře, dveře bouchly a v místnosti se objevil muž ve věku 70–75 let, ne příliš vysoký, fit, s lehce vlnitými tmavými vlasy bez šedin; zamyšleně se podíval kolem a jako by kroky měřil velikost pokojů, obcházel všechny místnosti jednu po druhé po obvodu a pečlivě si prohlížel zdi; jeho tvář nevyjadřovala smutek ani neklid, jen dvě vrásky na čele se mu náhle prohloubily a ukázaly jeho bolestivé pocity, ačkoli jinak působil spíše lhostejně. Šel na balkon, respektive na to, co z něj zbylo. Podíval se na sochu téměř bezhlavého orla, dlouze a upřeně se zahleděl směrem ke glorietu. Pak rychlými kroky vstoupil dovnitř, vyšel na chodbu, usmál se a zmizel.

Možná se cítil rozpačitě, kvůli tomu, že byl zchátralý, ale to se nikdy nedozvíme, a kromě toho nesmíme podceňovat vnitřní sílu zámků a paláců, ne nadarmo se stavěly tak, aby přežily staletí; vnitřní důstojnost pána Elfina stála vždy nad chudobou a bolestí. Viděl realitu takovou, jaká byla. Ale dnes byl navíc… inspirován. Inspirace… Kdybych přemýšlel o významu toho slova, zrozeného ve vědomí přímo kamenném, znělo by a bylo vnímáno úplně jinak. Inspirován… Pán Elfin byl inspirován! Určitě cítil prázdnotu, protože všechno až do posledního křesla bylo odvezeno na skládku, ale zároveň se mu ulevilo. Chtěl napsat Věře další zprávu, už začal, ale pak si to rozmyslel.

Věra se pokoušela dělat tisíce věcí najednou, ale neustále u toho přemýšlela o dopisu tajemného pána Elfina, o jeho osudu a o tom, proč najednou cítila, že pro něj musí něco důležitého udělat. Možná to takto vnímá každý, kdo nedávno získal něco cenného a důležitého, jako by cítil závazek slibu budoucnosti vůči někomu, kdo ji nemůže nemít. Ale svým způsobem to nebyla zatěžující povinnost, spíše naplňující. Musíš, protože můžeš. Věra byla jedním slovem povzbuzená. Seděla a dívala se z okna na sníh, velké sněhové vločky padaly a netály, jen se dotknuly země. Bylo to poprvé, co po celou zimu sníh zůstal ležet… Ležel a točil se. Točila se i Věřina hlava – co dál? Co mám dělat dál? Pak rychle vstala, zavřela okno, oblékla si kabát a nastoupila do auta. V autě zněla Schubertova Winterreise, venku sněžilo a Věra pospíchala, aby ho viděla ve sněhovém hávu… Kdysi bývalo v zimě v Čechách hodně sněhu, ale od té doby, co se sem Věra přestěhovala, tedy před deseti lety, zažila jen jediné Vánoce na sněhu. Proto se sníh stal symbolem dovolené, kterou ale zažívala snad ještě méně často než samotné Vánoce.

Cesta do Plzně utekla, potom přišla nejmalebnější část cesty – půl hodiny mezi lesy, poli a malými vesnicemi, pak odbočka k Otínu a silnice stoupá nahoru. Smrk, borovice a ticho. Přes cukrový sníh Věra pomalu vešla do zahrady.

Žlutá fasáda. Krásná žlutá fasáda. Věra se opřela o jakýsi strom (za pár let bude znát názvy všech, ale prozatím jim všem říkala jen „strom“) a fascinovaně hleděla na padající sníh a prázdná okna. A v tom se jí stalo něco ohromujícího. Jako by jí na celém světě rozuměl pouze tento dům. Dívala se na něj bez mrknutí a on se díval na ni. Oba mlčeli. Mlčela celá vesnice, mlčelo celé město, Praha samozřejmě nemlčela, ale co na tom. Chtěla vejít dovnitř a zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku, ale rozmyslela si to.

Za hodinu a půl už byla zpátky v Praze. Prošla obývacím pokojem do ložnice, zatáhla závěsy, usmála se a usnula.

Cesta do Plzně utekla, potom přišla nejmalebnější část cesty – půl hodiny mezi lesy, poli a malými vesnicemi, pak odbočka k Otínu a silnice stoupá nahoru. Smrk, borovice a ticho. Pomalu přes cukrový sníh Věra vešla do zahrady.

Žlutá fasáda. Krásná žlutá fasáda. Věra se opřela o jakýsi strom (za pár let bude znát názvy všech, ale prozatím všem jim říkala „strom“) a fascinovaně koukala na padající sníh, prázdná okna a stálo se jí něco ohromujícího. Zdálo se, že v celém světě rozumí jí pouze tento dům. Dívala se na něj bez mrknutí a on se díval na ní. Oba mlčeli. Mlčela celá vesnice, mlčelo celé město, Praha, samozřejmě nemlčela, ale co je jim do toho. Chtěla jít dovnitř, zjistit jestli je všechno v pořádku, ale rozmyslela si to.

Za hodinu a půl už byla v Praze. Prošla obývacím pokojem do ložnice, zatáhla závěsy, usmála se a usnula.