Říká se, že každý úspěšný projekt má osobitou historii; má historie začíná v roce 2008, při prvním seznámení s Českou republikou, kdy jsem byla naprosto uchvácena pražskou architekturou.
Když jsem poprvé navštívila Prahu, napadlo mě, že je to místo, kde můžu být šťastná jen tak, i když nebudu mít přátele, peníze, podnikání; můžu zde žít jen díky okouzlujícím krásným budovám!
Jako by se tu dalo nekonečně toulat ulicemi, bloudit od století ke století, žít pomalu a zároveň být šťastní.
Můj první rok v Čechách jsem takhle žila – absolvovala jsem kurzy průvodcování a české kuchyně, četla jsem Kunderu, Kafku a Čapka; milovala jsem balkóny, libreta a další krásné texty slova (v té době ne české, ale velmi vhodné pro Prahu a moji náladu). Chodila jsem všude pěšky, a čím víc jsem Prahu poznávala, tím víc jsem ji milovala. Mohu si teď, po dvanácti letech v České republice, říkat Češka? Myslím, že ne, ale rozhodně se cítím jako Pražanka. Praha je moje srdeční město a její krásné budovy mě od té doby vždy vybídly k nejodvážnějším rozhodnutím a posunuly mě vpřed.
Naší první kanceláří byl můj malý byt v Praze 4, moje kolegyně a já jsme skoro v pyžamech pracovaly na tehdy ještě vzácných objednávkách, sestavovaly kalendáře akcí, individuální zájezdy, každého klienta jsem osobně vítala. Večer na mě čekaly opery, koncerty, kamenná dlažba a řady pouličních lamp.
Po několika letech se moje kancelář přestěhovala do honosné budovy na Novém Městě. Budova měla velkolepé schodiště, kde se denně leštila světla, a správce budovy, nejpečlivější Čech, kterého jsem kdy poznala, nás denně školil o používání výtahu, správném otevírání oken a zdálo se, že neměl rád nikoho, kdo překračoval práh budovy a neměl čip ke vchodovým dveřím.
Společnost se rozrůstala a nakonec se nám podařilo obsadit úzkou, prestižní a nejzodpovědnější pozici v našem odvětví – vytvoření zájezdů na míru a individuální zájezdy podle scénáře.
Zároveň s rozvojem svého podnikání jsem se po dobu osmi let věnovala projektu britské společnosti followme2. Procestovala jsem půlku světa a celou jižní Afriku, kontrolovala jsem královské hotelové legendy a útulná vinařství, trávila jsem noci v chatkách na vodě, na stromech, v poušti; tančila jsem pod jihoafrickým sluncem. Zaujalo mě progresivní myšlení místních hoteliérů a jejich schopnost organicky integrovat tyto myšlenky do tradic a kultury místních národů.
V určitou chvíli nad potěšením z návštěv převážilo přání být hostitelem. Moje vášeň pro cestování se změnila v touhu vylepšit místo, které považuji za svůj domov. Ačkoliv mě naplňuje můj obdiv k těmto jedinečným místům, k jejich charakteru, duši, odlišnosti, buduji nyní ráda něco vlastního.
Moje motto zní „I like building things“.
