Otín – zámek, v němž František Palacký nalezl své štěstí.

František Palacký se narodil 14. června 1798 v obci Hodslavice na východní Moravě jako páté z dvanácti dětí. Jeho otec působil jako faktor domácích tkalců, od nichž tedy vykupoval látku a zásoboval je novou přízí. Především byl ale protestantským kazatelem a v Hodslavicích otevřel školu, v níž malého Františka sám učil číst a psát.

František ve věku devíti let opustil domov – po vánočních svátcích nastoupil do školy v Kunvaldu poblíž Nového Jičína, kde studoval němčinu.

Palacký byl nadaným žákem. V devatenácti letech více či méně ovládal jedenáct jazyků a nářečí. Během studia na evangelickém lyceu v Prešpurku (dnešní Bratislavě) se prohloubil Palackého zájem o české dějiny, a tak se nakonec – k otcově lítosti – nestal knězem. Jako student si přivydělával soukromými hodinami, psal články a odborné studie do časopisů a jako vychovatel působil v uherských šlechtických rodinách. Kolem roku 1819 se rozhodl nadále věnovat především studiu českých dějin, a když od Josefa Dobrovského v roce 1823 dostal nabídku práce v knihovně, bez váhání se přestěhoval do Prahy.

V té době zámožné a aristokratické domy v Praze běžně pořádaly salony, v nichž se v úzkém kruhu diskutovalo o moderním životě, filozofii, literatuře, hudbě, výtvarném umění nebo politice, prováděla se tu hudební a divadelní představení. Salony projikovaly životní styl určité sociální vrstvy – zde, v rámci uzavřené společnosti, vznikaly obecně platné názory a vkus.

Jedním z nejvlivnějších v Praze byl v letech 1811–1827 německý salon významného advokáta a statkáře Jana Měchury. Ačkoli fungoval jako salon pánský, Měchura do jejich hudebního programu často zapojoval své dcery, harfistky, a neteř, talentovanou zpěvačku. Salon navštěvovala pražská elita, mezi hosty se však objevovali také vzdělaní lidé bez aristokratického původu.

Již v necelých třiceti letech se František Palacký dostal na výsluní českého kulturního, společenského a národního života a ve vysoké společnosti byl vítaným hostem, a to nejen kvůli svému skvělému vzdělání, znalosti cizích jazyků, ale také díky osobnímu kouzlu, bezvadnému vystupování a hudebnímu nadání.

Poté, co se Palacký v roce 1823 přestěhoval do Prahy, seznámil se s hudebním skladatelem Leopoldem Měchurou, který ho pozval do domu svého otce, advokáta Jana Měchury, kde se tehdy scházela společnost umělců. Tam se Palacký poprvé setkal s Leopoldovými sestrami, Antonií a mladší Terezií (1807–1860), do níž se zamiloval. Již jako její oficiální ženich byl v červenci 1826 pozván na jedno z Měchurových sídel, zámek Otín. Svatba se konala o rok později, když se Palacký stal editorem Časopisu Národního muzea, čímž dosáhl finančního a sociálního postavení, které mu umožnilo uzavřít svatbu s Terezií. Vydávání českého časopisu vnímala tehdejší veřejnost jako kontroverzní projekt, o kterém měli určité pochybnosti i čeští vlastenci. Časopis Národního muzea ale získal nebývalou popularitu a je vydáván dosud.

***

Svatba Františka a Terezie se konala 16. září 1827 v sídle rodiny Měchurovy v Otíně. Svatební průvod procházel dosud existující lipovou alejí, která vede z Otína do kostela v Předslavi, v němž se konal církevní svatební obřad. Na cestě k oltáři nevěstu doprovázel její bratr Leopold a Palackého jeho sestra Tony. Tato svatba se stala událostí pro celou obec. Po slavnosti bylo v Otíně vesničanům rozdáno 400 koláčků, pivo a víno teklo proudem.

Pro liberálního protestanta Palackého byla svatba s dívkou z konzervativní a přísně katolické rodiny nečekanou šancí na úspěch a společenský vzestup. Advokát Měchura tedy připravil předmanželskou smluvu, v níž se snažil svého zetě v jeho právech omezit. Nebylo však třeba zasahovat, protože toto manželství z rozumu, které trvalo až do Tereziiny smrti, bylo velmi šťastné.

Barokní gloriet na zámku Otín, postavený na okraji zámeckého parku, byl svědkem Palackého pracovního nadšení. Zde Palacký dokončil své stěžejní vědecké dílo, „Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě“, na kterém začal pracovat v roce 1832.

Pohled na mýtinu před glorietem lze jen stěží označit za elegickí, jak to učinil František Palacký ve svých vzpomínkách. Mezi světovými válkami se zde konaly festivaly a tance na počest Jana Husa a Františka Palackého. Seznam hostů otínského plesu v roce 1926 obsahuje jméno vnuka Palackého bratra Ondřeje, studenta lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze, shodou okolností také Františka Palackého.

Pohled z kamenné lavičky pod jednou z lip se v průběhu let také proměnil: vegetace přetvořila povahu krajiny a nepodobá se už té, kterou zde obdivoval Palacký. Tehdejší vzhled tu ale připomínají zachované historické budovy a vyčíst lze i z původních rytin a dobových časopisů. Stačí jen naladit srdce a představivost…

Autor: Marina Dobuševa

Did you like this? Share it!